SEDMILETÁ VÁLKA

Home / ČLÁNKY / SEDMILETÁ VÁLKA
SEDMILETÁ VÁLKA

Po letech válek o dědictví rakouské byl málokterý z účastníků spokojen a rozhodně nepovažoval cášský mír za konečné a dlouhodobé urovnání poměrů. Marie Terezie nepřestala pomýšlet na znovuzískání Slezska a ani souboj Francie a Británie v Indii a Kanadě nebyl rozhodnut. Prusko uvažovalo jak o zabezpečení slezské kořisti, tak o dalších výbojích, které by upevnily jeho mocenské postavení. Další měření sil bylo proto jen otázkou času. Ještě před tím však došlo k překvapivé výměně spojenců, na níž měl nemalý podíl Václav Antonín hrabě Kounic. Soupeření Francie a Habsburků trvalo již několik staletí a podpora poskytovaná Británií Rakousku byla také staršího data. Nyní se tyto vztahy měly zásadně změnit. Historikové hovoří o obrácení, či výměně aliancí, což v důsledku znamenalo změnu nepřátelského postoje Rakouska vůči Francii a podepsání spojenecké smlouvy. K tomuto svazku se po uzavření spojenectví mezi Británií a Pruskem přidalo Rusko, jež se cítilo britsko – pruskou koalicí ohroženo. K těmto třem velmocem se přidalo ještě Sasko, Švédsko a Polsko. Pruský král Fridrich II. však nečekal, až bude sevřen v kleštích této mocné koalice a 29. srpna 1756 vpadly jeho armády ve třech kolonách do Saska a již 10. října obklíčili saský tábor u Pirny, v němž dlel i kurfiřt August III. Začala válka jíž historie přiřkla označení sedmiletá.

Rakušané se na počátku války pokusili saského spojence podpořit. Polní maršál Browne, jehož armáda kryla prostor západních Čech a zároveň udržovala spojení se Sasy, svedl 1. října 1756 nerozhodnou bitvu u Lovosic, čímž zastavil pruský postup do nitra Čech a nadále udržel spojení s táborem u Pirny. Po bitvě zahájila rakouská vojska přesun do Saska k záchraně kurfiřtské armády. Tohoto cíle však nebylo dosaženo, neboť Sasové 16. října podepsali kapitulaci, po níž se Rakušané stáhli zpět do Čech.
Situace však byla přeci jen jiná, než na počátku válek o slezsko. Tentokrát bylo osamoceno Prusko, kdežto Rakousko se mohlo opřít o spojenectví s Francií a dalšími státy. Také armáda, reorganizovaná po roce 1748, byla kvalitnější. Do jejího čela však Marie Terezie postavila svého nepříliš schopného švagra Karla Lotrinského. Ten se pokusil zastavit nápor pruských sil v bitvě u Štěrbohol 6. května 1757. Rakušané toto krvavé střetnutí sice prohráli, ale jejich hlavní síly nedokázal Fridrich II. zničit. Ve východních Čechách stála armáda pod velením maršála Leopolda hraběte Dauna, jenž pruskému králi zasadil 18. června 1757 drtivou porážku v bitvě u Kolína. Poté byly pruské armády nuceny vyklidit Čechy. Krátce nato se prudce zhoršily vyhlídky pruského krále. Ještě v roce 1757 překročilo ruské i švédské vojsko hranice jeho země a současně na západě Německa kapitulovala v září téhož roku pomocná hannoverská armáda, kterou Fridrichovi poskytli Britové. Rakušané zahájili na podzim roku 1757 vítězné tažení ve Slezsku a 24. listopadu dobyli jeho hlavní město Vratislav. Husaři generála Hadika se dostali dokonce do Frankfurtu nad Odrou a Berlína. Fridrich II. v této svízelné situaci rozhodl jednat rychle a
porazit síly soupeřů odděleně. Nejprve zvítězil 5. listopadu u Rossbachu nad jednotkami francouzského krále a německých knížat a přesně o měsíc později, 5. prosince, rozdrtil rakouskou armádu v bitvě u Leuthen a znovu ovládl Slezsko.
Rok 1758 vyvolal ve Vídni značné obavy – armády pruského krále začaly postupovat ze Slezska Moravou na jih. V cestě jim však stála pevnost Olomouc, již v květnu téhož roku oblehly. Pevnost však pruskému náporu odolala a tento tvrdošíjný odpor spolu s rozprášením pruské zásobovací kolony v bitvě u Domašova 30. června 1758 zapříčinil ukončení obléhacích prací a stažení pruských vojsk zpět za české hranice. Vyčerpán byl král i jeho armáda. Nejobtížnější chvíle však měly teprve přijít. 14. října 1758 utrpěli Prusové porážku v bitvě u Hochkirchu a v červnu následujícího roku se spojily ruská a rakouská armáda a 12. srpna 1759 zasadili Fridrichovi II. největší porážku jeho života v bitvě u Kunnersdorfu. Spojenci poté načas obsadili Berlín a zdálo se, že katastrofa Prusů je neodvratná. Zachránila je především vzájemná řevnivost a neshody rakouských a ruských velitelů. Fridrich II. však znovu vybudoval armádu, obnovil disciplínu a zahájil nové operace. 3. listopadu 1760 zvítězil nad maršálem Daunem v bitvě u Torgau, čímž načas ochromil činnost rakouských sil a zabránil jejich opětnému spojení s ruskou armádou.
V roce 1761 Prusko čelilo novému náporu a jeho postavení se ještě zhoršilo. V Británii totiž porážka Pittova kabinetu vedla k zastavení finanční podpory a zdálo se, že nic nemůže odvrátit konečnou porážku Pruska. Nejeden historik se zmiňuje o tom, že v této době Fridrich pomýšlel na sebevraždu. Záchranu mu přinesla změna na ruském trůnu. 5. ledna 1762 zemřela carevna Alžběta Petrovna. Její nástupce, car Petr III., byl obdivovatelem Fridricha II., dal proto okamžitě zastavit operace proti Prusku a dokonce mu nabídl spojenectví i vojenskou pomoc. Vláda Petra III. trvala jen krátce. V červnu 1762 byl svržen svou manželkou, carevnou Kateřinou II. Nová panovnice však pouze potvrdila mír s Pruskem a stáhla z jeho území ruskou armádu. To uvolnilo pruskému králi ruce a umožnilo vrhnout hlavní síly proti zbylým soupeřům. Po porážce maršála Dauna u Burkersdorfu 21. července 1762 následovaly výpady pruských jednotek do Čech. Na podzim téhož roku byla poražena armáda říšských knížat u Freibergu a Francouzi ustoupili na levý břeh Rýna. Marie Terezie pochopila, že se vytratila naděje na získání Slezska a sražení Pruska na kolena. Cestu k míru otevřelo obecné vyčerpání všech účastníků. Rusko z války odstoupilo. Zápas Británie s Francií na světových mořích i v Indii byl rozhodnut a tak tyto mocnosti již počátkem listopadu 1762 dospěly k předběžnému mírovému ujednání. Vysílená Francie také nejevila velkou ochotu nadále krvácet za zájmy rakouského spojence. Na konci roku 1762, po saském zprostředkování, se dohodli o příměří i Rakušané s Prusy. Sedmileté válčení uzavřely dvě mírové smlouvy: první podepsali 10. února 1763 v Paříži zástupci Británie, Španělska, Francie a Portugalska a týkala se záležitostí v zámoří i v Evropě. Jen o pět dní později, 15. února, podepsali na Hubertsburgu, loveckém zámku saského kurfiřta, mírovou smlouvu i zástupci Rakouska, Pruska a Saska.
Jaké výsledky přinesla sedmiletá válka? Největších zisků nesporně dosáhla Velká Británie, která upevnila své postavení na mořích a dosáhla rozhodujících vítězství v zápase o kolonie. Na druhé straně vyčíslila své válečné výdaje na 161 milionů liber. Její pruský spojenec si nakonec udržel slezskou kořist i velmocenské postavení, ale dlouholeté válčení ho přivedlo na pokraj zhroucení. Válka stála Prusko 180 000 padlých a válečné výdaje ve výši 120 milionů říšských tolarů. Francie, po všech stránkách vyčerpaná, utrpěla pouze ztráty a její vliv v Evropě stále klesal. Padlo 70 000 Francouzů a výdaje činily 700 milionů livrů. Rakousko nedobylo zpět Slezsko, ale projevil se kladný účinek řady osvícenských reforem. Ztráty činily 140 000 padlých a státní dluh narostl do výše 271 milionu guldenů. Účast Ruska v sedmileté válce jasně ukázala, že s touto velmocí bude nutno nadále počítat.
Sedmiletá válka, nebo-li podle staršího označení, třetí slezská válka, trvala 77 a půl měsíce a byla střetem vskutku světové povahy. Nebyla zápasem pouze o území, nadvládu a moc, ale především o evropskou rovnováhu. Z vojenského hlediska Prusko nezvítězilo, stejně jako Rakousko neprohrálo. Ale pruský král uhájil své politické cíle, udržel Slezsko a zařadil svou zem po bok velmocí. Sedmiletá válka byla poslední velkou koaliční válkou staré Evropy.