SLEZSKÉ VÁLKY

Home / ČLÁNKY / SLEZSKÉ VÁLKY
SLEZSKÉ VÁLKY

Úvod

Války o slezské dědictví a válka sedmiletá zabraly více než dvacet let 18. století. Pro přehledy regionální historie je to však příliš krátká doba, a tak podrobnější zmínky nalezneme jen v několika málo publikacích, uvedených v seznamu použité literatury.
Při shromažďování materiálu jsem zcela náhodně objevila i lidovou pověst z okolí Hradce Králové. Přestože ji nelze považovat za hodnověrný historický pramen, zachycuje nelehkou situaci prostého lidu v době války.

Jedlá hlína na Chloumku(1)
„ … na počátku čtyřicátých let osmnáctého století v prvních letech vlády Marie Terezie. Pruská vojska deptala kraj pod Chloumkem již pátým rokem. Hořely stodoly i některé obytné domy od Semonic až po Neděliště. Pruské oddíly dům od domu zabavovaly vše, co se mohlo hodit vojákům i koním.
Bída dostupovala svého vrcholu. Ani úřady nezasahovaly. Nemohly zasáhnout, neboť kraj se hemžil potulujícími se zde vojenskými houfy. Proti nim příliš nepomáhaly ani oddíly zemské milice, které byly vytvořeny z místních hajných a myslivců.
Hlad kosil poddané nejprve po desítkách, pak po stovkách, ba i tisících.
Čím více krajina stoupala z labské úrodné roviny do pahorkatin, tím hůře bylo. A u nás se snad nejhůře vedlo lidem v Habřině.
Na pokraji Habřiny ve schýlené doškové chaloupce žila tou dobou, spíše však živořila, babička se dvěma vnuky. Babka byla malinká a hubená, ale velice houževnatá. Nic jiného jí ani nezbývalo. Vždyť závěr jejího života byl doslova přetěžký.
Její dcera se před lety provdala šťastně. Sice za místního chudáka, ale zároveň za člověka, který ji měl rád a uměl vzít za každou práci, jež se mu v okolí naskytla. Narodila se jim dvojčata, kluci jako malovánky. Pak však na muže v lese padl strom při kácení tak nešťastně, že do dvou dnů skonal. Mladá vdova se utrápila. Do tří měsíců ho následovala na malý hřbitůvek u kostelíka svatého Václava.
Ještě, že klukům zůstala babička. Dokud žili v pokojných dobách, ještě to jakžtakž šlo. Starala se o trochu té drůbeže, podělkovala u sedláků. Horší to bylo nyní. Klukům šlo na dvanáctý rok, potřebovali jíst, hodně jíst, ale kde nic tu nic. Jednou, bylo to k jaru, a jaro je v době hladomoru vždy tím nejhorším obdobím, se kluci vrátili s blížícím se večerem domů. Upatlaní snad více než kdy jindy. Když na ně babka vylila na dvoře u studny pár věder vody, počala se zabývat jejich zmazaným oděvem. Byl dnes jakýsi jakoby zabílený.
Chudákovi babce ta barva – jak by také ne – připomněla mouku. Báječnou bělostnou chutnou mouku, jakou již drahný čas ani koutkem oka nezahlédla. Ale nejen to. Vzpomněla si přitom i na dávná vyprávění své babičky, která je znala zase od svých předků. Prý někdy v prastarých časech, snad v dobách, kdy ještě v okolí Chloumku žil kmen Charvátů, v době hladomoru přidávali místní lidé do chlebové mouky i bělavou hlínu, kterou nacházeli kdesi pod Chloumkem, aby se nasytili. A to bez újmy na zdraví. Kdeže to vlastně dnes kluci lítali? Z tohohle konce Habřiny měli vždycky nejblíže k Prašivce. Uhodila na ně. Samozřejmě, že se toulali celý den právě tam.
A babička se dlouho nerozmýšlela. Ani nemohla. Vydala se s nastávajícím večerem, dokud jí ještě vůbec nohy nesly, šouravě k místům, o nichž jí vnuci řekli. Hlad ji poháněl.
Když se, takřka již za tmy, vracela s naplněným proutěným košíkem domů, obklopila ji náhle skupina pruských vojáků. Nerozuměla jejich hrdelní řeči, pochopila však, že chtějí vidět, co nese. Ukázala ji to. Jen se hlučně zachechtali, na místě otočili koně a zmizeli ve tmě.
Nejprve babka zkusila sama, co to vlastně přinesla. A vskutku. Byla to „zemní mouka“. A tahle „zemní mouka“ zpod Chloumku přinesla pak záchranu před smrtí hladem nejen babičce a jejím vnukům, ale udržela při životě i další Habřiňáky.
A kupodivu opravdu bez následků. Musel to uznat i tehdejší hejtman kraje Hradeckého Karel Bienenberg z Bienberka. Nevěřil svým očím, ale potvrdil, že bílá hlína podobná staré mouce a nacházející se pod mytickým Chloumkem pomohla chudým z Habřiny víc než všichni mocní a všechny úřady té doby.“

Války slezské

Po smrti Karla VI. se proti jeho dceři Marii Terezii vytvořila, navzdory pragmatické sankci, početná aliance nepřátel. Před samotným válečným konfliktem probíhala nejen intenzivní diplomatická jednání, ale i vojenská příprava.

I. Slezská válka

Již od počátku roku 1741 přicházeli do Hradce Králové stále noví vojáci; i město samotné přispělo 15 rekruty. Dne 10. dubna 1941 zvítězil Fridrich II. nad císařskými v bitvě u Molvic a zbytky poražených jednotek se stáhli právě k Hradci. Marie Terezie řešila nastalou situaci smlouvou v Malém Schnellendorfu, která znamenala ztrátu Slezska. Fridrich II. se na oplátku zavázal zachovat neutralitu. Svůj slib však nedodržel.
Zatímco se zmocnil Karel Albrecht Wittelsbašský s Francouzy a Sasy Prahy, přesunul Fridrich II. v srpnu 1741 svá vojska přes Náchod do Hradecka, k Mladé Boleslavi a do okolí Litoměřic. „Dne 3. listopadu vtrhl pruský generál Kalkstein v čele pluku Braniborského s vlajícími praporci do Hradce a za ním princ Leopold Anhalt Dessavský, vrchní pruský velitel, se sborem 12 000 mužů. Potom jali se ohledávati Prusové tok Labe také u Pardubic. Část dragónů z pluku Bayreuthského usadila se v dočasném táboře na polích za kaplí sv. Josefa. Těsně u Labského mostu , pokaženého sebráním polovice mostnic, vyhodila pruská stráž náspy k úpravě předmostí, chráněného dvěma děly. Pro nepřítomnost posádky rakouské přicházeli dragóni také do města, kupujíce zde proviant, k němuž konšelé přidávali kuchyňské náčiní a panství palivo.
Zato v Bohdanči vyskytly se mezi Prušáky a farářem Tautzem třenice již před polovicí listopadu pro pohřeb nekatolických Prusů na tamějším patronátním hřbitově. Zvláště však bouřilo se bohdanečské sousedstvo z násilných odvodů, jimiž vybíral Friedrich Raimund z Golizu, lieutenant z pluku Bayreuthského, zdejší mladíky do pruské armády.“ (2)
V Hradci Králové zůstala posádka pod velením generála Kalksteina, jenž z počátku projevoval snahu zasahovat do života města pokud možno šetrně: „ … nečinil také žádné překážky vyučování na latinské akademii jezuitské koleje. Dovolil též, aby městské brány zůstali otevřené věřícím z předměstí, docházejícím na bohoslužby k jezuitům. Za zmínku stojí i to, že se na něho zástupci městské rady obrátili se žádostí o radu, jak se zachovat k výzvě, aby vyslalo do Prahy delegaci ke korunovaci Karla Alberta a složilo mu hold poslušnosti. Kalkstein je uklidnil konstatováním, že konšelé vlastně ani nic jiného učinit nemohou. Císařští se prý již stáhli z Pardubic i celého Chrudimska, sami Prusové je prý bez průtahů obsadili a on sám ostatně obdržel od knížete Anhalt – Dessau rozkaz, aby Hradecké k účasti na korunovaci přinutil. Rada pak vyslala jednoho svého člena spolu s městským syndikem do Prahy, kde na ně již čekali Trutnovští, Jaroměřští a Královédvorští. Na druhé straně však z opatrnosti psala i do Vídně a dotazovala se, jak se má za stávající situace zachovat. K vlastnímu holdování jeli jen tři delegáti z Hradce se syndikem. Vrátili se domů 12. ledna a referovali o tom, jak slibovali věrnost Karlu Albertovi; pak byly tyto události oslaveny slavnými bohoslužbami – u jezuitů, i při volbě Karla na římského krále (24. 2.). (3)
Pardubští se prozatím nepřátelského vpádu neobávali. Nevěřili, že Prusové zaútočí na město vzhledem ke zprávě, že se v brzku na Pardubicku shromáždí 10 pluků uherské a české jízdy. Teprve 8. prosince byli konšelé vyzváni k přípravě zimního bytu pro rakouský dragounský pluk hr. Bathyaniho, který dorazil následujícího dne pod velením generálmajora Deffine. Velitel, dříve než se usadil v radním domě, zajel k labskému mostu obhlédnout nepřátelský tábor. Dne 10. prosince přijel do města maršál kníže Lobkovic. Byl uvítán konšely a syndikem Lenečkem, a zaručil obci bezpečí. První den strávil na pardubickém zámku, „příštího dne vystěhoval se ze zámku do připraveného bytu na náměstí v domě sousedy Zuzany Tiché (čp. 18). Pro ostatní důstojníky uchystali konšelé příbytek v celém pořadí domů od kláštera až k zámku. O čtvrté hodině odpolední vyjel kníže Lobkovic s malým průvodem k labskému mostu a ve francouzském rozhovoru s pruským důstojníkem nepřátelské hlídky vyšetřoval úmysl Fridrichův.“ (4)
Protože pruský tábor stále sílil, opustil kníže Lobkovic Pardubice již 12. prosince a spolu s deseti pluky jízdy odjel k Německému Brodu. Za této situace obsadilo asi 30 pruských dragounů Bayreuthského pluku obě městské brány a uzavřeli město. „Zvláštní stráž dvou mužů uvedena byla k domu úřadujícího purkmistra, Karla Radvanovského (čp. 17) v ulici Pernštýnské.“(5) Ode dne 15. prosince se zde na 6 dnů usadil Braniborský pluk husarů, od 18. prosince i pruský bataillon 800 mužů Kalksteinova pluku pod velením Lieutenanta Löbena, kterého záhy vystřídal major Retzow.
Počátkem roku 1742, dne 23. ledna, přijel do Hradce Králové sám Fridrich II. „Ubytoval se na noc v biskupské rezidenci, nikoho z městské správy k sobě nepustil, ale zato si povolal rektora koleje a vyptával se ho na poslední novinky. Rektor odpovídal opatrně, že o vojenských záležitostech vůbec nic neví, a odvolával se na zastavení veškeré korespondence. Asi po půlhodinovém slyšení byl propuštěn a druhý den ráno pruský král odjel.“ (6)
Při jednáních o mír roku 1742 požadoval Fridrich II. nejen Slezsko, ale i kraj Královéhradecký a Pardubický. Jednání se však protahovalo. Fridrich II. se zatím snažil upevnit své postavení ve východních Čechách tím, že sbor generála Kalksteina usadil na Chrudimsku a posiloval ho stále novými jednotkami.
V této době se vztah Prusů k Hradci poněkud změnil a město zažívalo četná příkoří. „Obyvatelé byli např. nuceni odvádět potahy pro děla a přímo paniku v jejich řadách vzbuzovaly násilné odvody mužů do pruského vojska. Chytáni byli i studenti latinských škol, proto se mnozí z nich raději ukryli nebo z města uprchli. Hradecká kolej tehdy vypomáhala jičínské, aby ji uchránila před exekucí, protože na Jičínsku prý urostlé mladé muže neměli. Dne 13. března nařídil generál Kalkstein Hradeckým, aby mu postavili obvyklou kvótu (15 rekrutů), a 27. téhož měsíce mu zas musil rektor uvolnit v koleji místo pro ubytování 49 odvedenců. Ti pak byli o dva dni později odvedeni z města pryč. … Prušáci mj. v této době odvlekli z Hradce do zajetí krajského hejtmana pana Vančuru, dále jeho sekretáře a také poštmistra Teodora Schaura. Hejtman se vrátil až 3. května. V dubnu oznámili rektorovi, že v koleji bude zřízena vojenská nemocnice pro 500 vojáků a poručili mu opatřit slamníky, ložní prádlo, přikrývky nádobí a jiné potřeby. Také 20 lidí k posluhování spolu s kuchařem. Dále nařídili, aby byla pro ně postavena zastřešená kuchyně na námětí. Zvláštní vojenská komise si pak prohlédla prostory horního ambitu, školního divadla i samotné školy. Dala se však posléze přemluvit a spokojila se se seminářem (internátem). Studenti, kteří se krátce předtím sešli k zahájení vyučování (3. 3.), se tedy stěhovali a za dva dny později musili stejně studia přerušit, protože z Brna přijel lékař s felčary a lékárnou. Obsadili seminář i celý zadní trakt koleje. Prušáci pak zazdili jezuitům přístup do částí, jež zabrali. Přiváženi byli stále noví nemocní, stejně se střídaly i pruské pluky a obec musila pro ně zajišťovat značné množství mouky, ovsa, sena, slámy řezanky, také piva a pálenky. Při vybavení nemocnice vypomáhali jezuitům nuceně spolubratří jičínští, také minorité od sv. Anny.“ (7)
Velitel rakouských vojsk princ Karel Lotrinský se domníval, že většina pruských sil zůstala ve Slezsku, a proto vytáhl od Olomouce přes Brno ku Praze. Do pohybu se dala i pruská vojska, a to ke Kutné Hoře. Dne 17. května se obě armády setkaly u Chotusic. Poražené zbytky rakouského vojska se stáhly k Německému Brodu.
„Hřmění děl bitvy chotusické poslouchali vojáci pruské posádky v Pardubicích na valech městských. Okolo dvanácté hodiny polovičního orloje ukázal se na Zeleném předměstí voj rejtharský. Prušáci na hradbách, pokládajíce jej za vojsko rakouské, pobořili most před Zelenou branou a hotovili se k obraně. Brzy však jest zpozorován v příchozích zástup pruských jezdců, valně zraněných. Proto pustili se do polního ležení za Labem. Skutečný útok na Pardubice způsobili rakouští panduři, počtem několika set dne 24. května po třetí hodině ranní právě ve svátek Božího Těla. Nemajíce však děl, způsobili Prusům ztrátu jen 3 padlých a několik zraněných. Sami, nechavše před Bílou branou dva zabité pandury a jednoho zajatce, vzdálili se již před devátou hodinou od města. Zbylo jen zděšení, projevujíce se zvláště i na veliteli Retzowovi, jenž v prvé chvíli útoku chvátal na valy s nenabitou puškou v ruce.“ (8) Po tomto útoku zůstaly městské brány zavřeny ve dne i v noci a obyvatelstvu bylo zakázáno vycházet na předměstí.
Dne 22. května přijel do Hradce Karel, markrabí braniborský; dva dni poté opět Fridrich II. Ani tentokrát nepřijal delegaci hradeckých a nazítří brzy ráno odjel směrem na Kladsko. Dne 3. června opustil město Kalksteinův batalion a 18. června jezuité opět zahájili výuku. (9)
První Slezská válka byla ukončena mírem ve Vratislavi. Marie Terezie postoupila Fridrichovi II. Kladsko a Horní i Dolní Lužici kromě Opavska, Krnovska a Těšínska.
Dne 18. června ohlásil major Retzow obyvatelům Pardubic konec války. Ale ještě toto dne znovu zaútočili rakouští husaři, kteří o míru nevěděli, na Zelenou bránu. Po vysvětlení omylu byli vpuštěni do města.
Při svém tažení z východních Čech způsobil Pardubickým škodu generál Buddenbroch.(10) Nejprve jeho pluky rozložily tábor v obilných polích na Zeleném předměstí, poté loupily v ulicích Karlově, Pardubičkách a Nemošicích. Jejich jednání se setkalo s nesouhlasem majora Retzowa, který jim pak, z obavy před dalším loupením, nepovolil průchod vnitřním městem.
Dne 2. července odtáhly poslední pruské jednotky. Ještě téhož dne je vystřídaly rakouští a uherští panduři, kteří zde začaly sloužit jako městská stráž. Rakouské jednotky se ve městě střídaly až do vypuknutí druhé slezské války.
28. července 1742 uzavřela Marie Terezie a Fridrich II. mír v Berlíně. V Hradci však zůstávaly i nadále pruské jednotky. „Ještě koncem srpna si rada stěžovala generálovi Kalksteinovi, že pruští důstojníci loví na obecních pozemcích zvěř, a teprve 31. srpna odešli z města poslední pruští vojáci se zavazadly i 10 bubeníky. Po osmnáctiměsíční okupaci si obyvatelé mohli vydechnout, ale hned příštího dne přitáhli císařští panduři. Škody, jež obci způsobil nepřítel, byly ovšem nemalé. Sami jezuité si je počítali na 14 000 zl. a do této částky nezanesly ty, jež utrpěli jejich poddaní“. (11)
Marie Terezie donutila k míru v září 1742 Sasko, koncem prosince kapitulovala v Praze francouzská posádka, která odešla 2. ledna 1743. Mezi tím, v červenci 1742 vyzvala panovnice poddané sedláky, aby se hlásili do vojska. Po třech letech vojenské služby jim pak slibovala osvobození z poddanství. Patentem z 18. října 1742 byly povoláni do vojska myslivci, vojenští vysloužilci a invalidé. Měli plnit funkci domobrany a bránit nepříteli zejména ve vybírání kontribuce a odvádění rekrutů. V Hradci Králové postavil hotovost 100 mužů, kteří vytáhli v září 1742 se svým hejtmanem, radním Perlišem, k Nymburku. Kapitulaci Francouzů v Praze město oslavilo slavným Te Deum a střelbou z hmoždířů. Městská hotovost se vrátila na počátku února příštího roku.
„Své vítězství nad početnými nepřáteli završila Marie Terezie korunovací v Praze; Karel (+ v lednu 1745) vlastně na českého krále korunován nebyl, poněvadž korunovační klenoty zůstaly v moci Marie Terezie ve Vídni. Urychleným korunovačním aktem chtěla mladá panovnice anulovat skutečnost, že bavorskému kurfiřtovi čeští stavové holdovali jako českému králi. O tom, že by se této slavnosti účastnila i delegace z Hradce, není nic známo. Sama Marie Terezie ostatně považovala korunovaci za jakousi nutnou formalitu a naprosto jí nemínila přiznávat zvláštní státoprávní význam. Na české stavy byla velmi rozhněvána a zahájila také proti hlavním provinilcům trestní stíhání. Hradeckých se ovšem tyto procesy nedotýkaly, jejich účast na bavorské kandidatuře byla totiž zanedbatelná a navíc vynucená. Královna vlastně ani skutečné viníky nepotrestala tvrdě, soud sice vynesl i hrdelní rozsudky, ale k jejich provedení nedošlo.“ (12)

II. Slezská válka

Úspěchy rakouských armád v Bavorsku a Severní Itálii vzbudily u Fridricha II. obavy z možné ztráty Slezska. Rozhodl se tedy nečekat a obnovil válku v červnu 1744. Vnikl do Čech třemi proudy, obsadil severovýchodní Čechy a 10. září dobyl Prahu.
V srpnu se začaly šířit poplašné zprávy o příchodu Prusů v Hradci Králové. Studenti se rozprchli před hrozbou naverbování do nepřátelského vojska, odešla vojenská posádka; stejně tak i městská hotovost a vojenští komisaři. Část rakouského Šulnburkého pluku ustoupila 9. srpna z Hradce Králové. Pardubicemi Rakušané prošli ještě téhož dne a stáhli se k Německému Brodu. Obě města zůstala bez ochrany. Byla pořádána prosebná procesí za úspěch habsburských zbraní.
Dne 17. srpna přišla do města zpráva, že Prusové jsou v Jaroměři a dva dny poté do Hradce dorazily první oddíly. Výuka na latinských školách byla opět přerušena. Dne 20. srpna přijel generál Schwerin a 23. srpna byl v koleji zřízen lazaret. Jezuitům bylo přikázáno živit nemocné a obci nasypat nové šance, zpevnit je palisádami a zazdít průchody v městských hradbách a zajistit pro nemocnici „300 sáhů dříví, opatřit 300 peřin, dodat 15 koní a 2 osoby jako posly. … Za důvod svého příchodu uváděli pruští důstojníci, že cílem Pruska je upevnit mír a posílit pozice císaře Karla Alberta. Své požadavky na rekvizice potravin přitom doprovázeli tvrdými hrozbami, že při neuposlechnutí město vypálí a použijí zbraní.“ (13)
Dne 21. srpna se v Pardubicích objevili tři pruští vyzvědači a v zápětí město obsadili Prusové. Jejich pluky se tu střídaly podobně jako předtím rakouské jednotky. Z nejznámějších velitelů, kteří prošli Pardubicemi lze jmenovat např. maršálka Schwerina.
Nelehká byla situace i v dalších městech východních Čech. Chrudimský kronikář Cereghetti o tom na počátku října 1744 píše: „6. Octobris: Zase přijelo k obecnímu dvoru padesát prajských husarů. od kterých šest odrazilo a k bráně přitáhli, u štatuje sv. Jána zůstali stát a purgmistra pana Josefa Enderse předvolat dali, jemu, by všechen prach a olovo z města se odvezlo, nařídili – kterým, pro forma jako by více nebylo, půldruhé libry prachu a 80 liber olova se odvezlo. Po odražení odjeli zase do Pardubic.“ (14) Na konci září došlo opět k napadení Pardubického Zeleného předměstí husary. Rakušané zajali několik Prusů, způsobili pozdvižení v nepřátelské posádce a stáhli se zpět ke Chrudimi. Prusové podezřívali obyvatele Pardubic ze zrady a hrozili výpalným. K tomu sice nedošlo, ale měšťanům přibylo práce na městských valech.
K větší akci z rakouské strany došlo asi o tři neděle později. Několik pluků se rozložilo mezi Hrochovým Týncem a Pardubicemi. „V neděli dne 18. října okolo 3. hodiny s poledne blížilo se několik set vojínů z pluku Ogilri, Daunova a Baaden s nejvyšším velitelem Francinim k Bílému předměstí pod ochranou husarů, jsouce převlečeni za sedláky. Vezli vozy sena, slámy a pivní sudy, vodou plněné; některý počet ozbrojenců skrýval se v nákladu. Část for vjela Bílou branou do města bez překážky. Při průvozu ocitl se náhodou také velitel Zimmermann v průvodu majora Debschitze a granátníka, sám pobádaje domnělé vozky k rychlejšímu pohybu. Granátník, všimnuv si pistole u jednoho z převlečených, upozornil na zbroj velitele; ale pokřikem přinutil k záchraně i převlečeného vojáka – kaprála z pluku Ogilri. Ten střeliv po granátníkovi, okrvil jej nad čelem. Druhou pistolí však vážně zranil plukovníka Zimmermanna na levé ruce a těžce ztloukl na hlavě rukojetí pistole. V nastalé řeži obojího vojska vytlačeni byli Rakušané konečně z města; část zbyla při bráně mrtva, někteří, schytáni jsouce v městě počtem as 60, odvedeni jsou do Náchoda. Pobouřená posádka přichystala za odvahu Rakušanů krutou pomstu.
V tísnivé předtuše předstoupili před raněného velitele Zimmermanna vyšší zámečtí officíři se zástupci sousedů a na kolenou prosili ve své nevině za odvrácení pomsty nad městem. Těžce raněný velitel slíbil sice šetřiti lidu, ale přece jen uvolnil vášně svého vojska, dovoliv mu loupiti po dvě hodiny. Prusové zapálili okolo 7. hodiny večerní Bílé předměstí, kromě některých domů na Lažánkách a v Mezimostí; v městě rabovali nejen do noci, nýbrž ještě i dne příštího. Hlučně vráželi do domů, otvírali komory, kuchyně a sklepy, drancovali nábytek, loupili peníze z kapes a ozdoby ze šatu lidu, jenž nesměl se hájiti. Proto mnozí, chtějíce uniknouti dalšímu násilí, vyšli z města. Mezi nimi byl i Jakub Leneček, syndikus a domácí kronikář.“ (15)
Dne 20. října provedli Rakušané další útok, při kterém zničili část pruských obilných zásob. Týden po útoku na svou osobu zemřel velitel Zimmermann. Protože obležení trvalo i nadále, musela vojákům denní dávka chleba postačit na dny tři. Omezena byla i svoboda obyvatel, kteří směli opustit město jen na zvláštní povolení.
Prusové v tomto roce obsadili i jižní Čechy a dokonce pomýšlely na útok na Vídeň. Rakouská armáda se snažila Fridrichovi odříznout zpáteční cestu. Proto se pruský král rozhodl na podzim 1944 jižní Čechy opustit, následován rakouským vojskem. Prusové ustoupili k Sázavě, kde ovládali hlavní přístupové cesty k Praze a Pardubicím. Byli tu však neustále znepokojováni rakouskými jednotkami husarů, a proto se stáhli nejprve ke Kutné Hoře, poté k Telčicím, kde se rozhodli přezimovat. Oporou jejich postavení měly být posádky v Pardubicích a Kolíně. Císařští však zaútočili hned následujícího rána a pruské vojsko utrpělo velké ztráty. Dne 17. října vydali velitelé v Hradci Králové rozkaz, že nikdo nesmí pod trestem smrti rozšiřovat zprávy o vojenských operacích. I přes toto opatření Hradečtí již 20. října věděli o boji Rakušanů s pruskou posádkou v Pardubicích, což dokládal hluk dělostřelby.
Útoky na Pardubice pokračovaly 30. října a 9. listopadu – pod velením prince Karla Lotrinského. Město se ani nyní dobýt nepodařilo, a tak alespoň vypálili Pruské sklady, přičemž shořelo i několik domů na Zeleném předměstí. Poté, co se Rakušanům podařilo přejít na severní břeh Labe, rozhodla se pruská válečná rada zrušit předpokládaný zimní tábor a připravila se na odchod z Čech. Prusové ještě naposledy vydrancovali okolí a zásoby, které nemohli vzít s sebou spálili. Poté se vydali k Hradci Králové, kde se setkali s vojskem Fridricha II., a stáhli se do Slezska.
Pardubice obsadil rakouský Braunův pluk a zůstal zde do konce května 1745.
Při ústupu byli do Hradce přiváženi nejen ranění, ale Prusové sem přivlekli i malé děti, které zavřeli do špitálu u sv. Antonína. Děti však v noci prolezly kamny do kuchyně a utekly. Při přechodu přes řeku se jich několik utopilo.(16)
Dne 19. srpna doléhal do Hradce opět zvuk děl, tentokrát od Přelouče. Dne 23. téhož měsíce se ve městě znovu objevil Fridrich II. V té době již stály císařské předsunuté jednotky za Orlicí a jezuitský dvůr v Malšovicích obsadili Chorvaté. Čtvrtý den po svém příjezdu opustil Fridrich Hradec a hodinu poté odtáhlo i pruské vojsko. „Odcházeli v největším spěchu, ani si nestačili vybrat stanovené denní porce jídla.“(17) Dokonce zanechali v Hradecké koleji své raněné a nemocné vojáky.
Ještě ten den o 9. hodině dopolední obsadili Hradec Rakušané. Vrchní velitel Karel Lotrinský přenocoval v biskupském paláci a na druhý den odjel do Slezska. Škody způsobené městu v uplynulých měsících byly značné. „Jen jezuité přišli ve dnech od 1. listopadu do 31. prosince o 37 koní, 79 kusů hovězího dobytka, 519 ovcí, 46 sviní, množství drůbeže a obilí. Své ztráty odhadovali na 15 528 zl. … přesto si Hradečtí po odchodu Prušáků od srdce oddechli a oslavovali ho třídenními děkovnými bohoslužbami u sv. Ducha.“(18) (M. s. 182.)
Válka, pokračující ve Slezsku, se ve východních Čechách projevila průjezdy nových jednotek na sever a dopravou raněných nazpět. Z důvodu lepšího zásobování armády byla v Pardubicích zřízena vojenská obilnice a pekárna. Existoval zde i tábor pro zemskou milici, ostatní pluky, které procházely krajem byly ubytovány v okolních vesnicích.(19) Od roku 1745 pobývala v Pardubicích několik let královská artilerie.
Od 3. do 18. května pobýval v Hradci vrchní velitel rakouských vojsk Karel Lotrinský. Již předchozího měsíce byly v okolních vesnicích ubytovány jednotky, které se chystaly do Slezska a nedlouho poté společně se správami o vojenských nezdarech rakouských vojáků i ranění. Hradecký biskup raději opustil město. Obyvatelé kraje opět pořádali prosebná procesí za vítězství Rakouska.
Fridrich II. zatím využíval lepšího výcviku, výzbroje a disciplíny svých vojsk nad početně silnějšími, ale hůře vybavenými rakouskými vojáky, jejichž postup byl velmi váhavý.
Po bitvě u Hohenfriedbergu 4. června 1745 se poražené rakouské jednotky vrátily do Čech. Z obavy před pruskou ofenzívou došlo k rozsáhlé rekonstrukci Pardubického opevnění. Na hradby bylo usazeno 24 třiceti šesti liberních děl. Vše na sto kroků od městských hradeb bylo srovnáno se zemí, včetně ovocných stromů. Další vojenská skladiště byla umístěna v Chrudimi a Německém Brodě.
Princ Karl Lotrinský manévroval se svým vojskem ve východních Čechách, až zaujal postavení nedaleko Dvora Králové.
Dne 20. června Rakušané zřídili tábor u Malšovic za Orlicí, školy byly opět uzavřeny a hradecký hejtman dokonce vydal výnos, aby se mladí mužové ukryli před nepřítelem. „V období od 12. června do 23. srpna vůbec nezasedala ani městská rada, na místě zůstalo jen 6 radních, také hodně obyvatel tehdy uprchlo …“(20)
Zatím se k Hradci Králové přiblížila pruská armáda a koncem června se chystala přepadnout rakouskou linii mezi Malšovicemi a Třebší. Její plán byl zmařen bouřkou a následnými povodněmi. Dne 18. června Prusové přešli Labe u Smiřic a přesunuli se směrem na Chlum a Neděliště. O čtyři dny později vydrancovali Stěžery a 7. srpna Plotiště. Vrchní velitel Karel Lotrinský zřídil hlavní stan ve Lhotě pod Strání a 9. srpna nařídil, aby byla odhadnuta cena domů od Pražské brány až ke druhému mostu u Křížového mlýna. Měly být zbořeny, aby neposkytovaly ochranu ustupujícímu nepříteli před palbou obránců.(21) Protože Rakušané přešli do protiútoku až ve druhé polovině srpna, měl nepřítel možnost loupit v okolních vesnicích, i na předměstích. Dne 23. srpna zaútočilo rakouské vojsko ve směru na Chlum, Černilov a Jaroměř. Válečné nadšení jistě podpořila i zpráva, že manžel Marie Terezie, František Štěpán Lotrinský, byl zvolen císařem římským.
Dílčí úspěchy zahnaly sice donutily nepřítele ke stažení jednotek do Slezska, ale nebezpečí dalšího vpádu nadále trvalo.
Obavy císařských byly oprávněné jak svědčí výsledek bitvy u Zárova z 30. září 1745. Nedlouho poté se Prusové zmocnily Drážďan a 25. prosince uzavřela Marie Terezie s Fridrichem II. tzv. Drážďanský mír.
Škody způsobené městu Pardubice byly vyčísleny na 376 390 zl. Proto byla městu roku 1747 dočasně snížena kontribuce. Město začínalo pomalu opět vzkvétat, když bylo r. 1751 postiženo požárem. Pak následovalo další období klidu, které bylo přerušeno r. 1756 válkou sedmiletou

Válka sedmiletá – III. Slezská válka

Zahraniční politika Marie Terezie směřovala v meziválečném období k utvoření aliance s Ruskem a Francií, a následnému znovuzískání Slezska. První část plánu se zdařila, na druhou však Fridrich II. nečekal a sám zaútočil.
Císařské vojsko bylo nepřipravené , rozdrobené, přestože nepřestávalo zbrojení a některá dílčí opatření. To se týkalo i Hradce Králové probíhala tu vojenská cvičení(22), r. 1756 tu pobývaly jednotky generála Piccolominiho, jejich zálohu tvořil pluk Kajetána Kolowrata. Hradečtí opět žili v obavách. Pruský maršálek Schwerin vpadl do východních Čech, porazil u Čibuze rakouské oddíly pana z Bukova, ale svést bitvu s Piccolominim se neodvážil. Kníže Piccolomini zaujal postavení severně od města od Labe ke kopci Rožberku, nepřítel mezi Smiřicemi a Černilovem. K rozhodující bitvě nedošlo a Schwerin se na podzim opět stáhl do Slezska(23), když předtím zajal u Třebechovic většinu čtyř set členného sboru rakouských dragounů. „Císařská vojska opírala se v čas odpočinku většinou zase o zimní byt a rozsáhlý špitál pardubský. V polovici září přitáhl sem pluk „Piccolomini“ a „Daun“. V říjnu přibyli Charváti z pluku Brodského, vojáci Molkovští, Emanuele Kolowrata, Deutchmeistři, lid z pluku „Portugal“ a „Kezewich“. V listopadu přidružil se k předchozím další proud vojáků z pluku Savojského, „Birkenfeld“, Sincek“, „Gaysruk“, „arc. Leopold“ a „Purpurati“. V posledním zástupu, jenž v prosinci, jenž v prosinci hledal tu útočiště po částečném odchodu předchozích, byl pluk „Neuperg“, „Haller“, „Bathyany“ a Leop. Trauna.(24) Součastně probíhalo další opevňování Pardubické pevnosti.
Na jaře 1757 se scházelo v okolí Hradce Králové mohutné vojsko pod správou hraběte Serbelloniho. Generál Piccolomini totiž v lednu toho roku zemřel na mrtvici a byl pochován se všemi vojenskými poctami. V kraji se opět ukázal Swerin, který se spojil s Fridrichem II. na tažení ku Praze. Hradce se sice válka přímo nedotkla, ale všichni cítili její blízkost, zvláště skrze přítomnost rakouských jednotek. Dne 18. června 1757 došlo pro císařské k vítězné bitvě u Kolína (25), čehož Rakušané využili k útoku na Pruské Slezsko, dobyli Svídnici, husaři podnikali výpady až k Berlínu. Naděje na znovuzískání tohoto území padla 5. prosince v bitvě u Leuthenu, kde Fridrich II. porazil dvojnásobnou přesilu císařského vojska.
Poražené císařské pluky, vracející se do Čech, opět využívaly pardubický vojenský tábor a špitál. „Čas vánoční trávil v Pardubicích pluk arciknížete Karla, již od května zde sledovaný. Byli tu také kyrysaři Štampachovští, vojáci obrista Mahlera, Hilburgshausenští, Pallavicini a Bothovi kromě pluků J. Dauna a Würtemnerského, které se dotkly naší obce jen pochodem. Nemocnici spravoval nejvyšší chirurg s několika ranhojiči a polní lékárnou. Službu duchovní opatřovali vedle polních kněží zvláště místní kaplani. Nastávaly tehdy pro tento humanitní sbor dny plné obětavosti, když v značném shluku vojenském kromě nemocí obvyklých a ran v boji utržených rozmáhal se prudký mor – zvláště úplavice. Svou smutnou žeň začal poslední dny prosince. Na Nový rok 1758 zemřeli vojáci tři a potom denně zpravidla několik; vrcholu moci ukázala rána morová koncem ledna, kdy napočítalo se dne 25. ledna mrtvých vojínů 20 a dne posledního ledna 21 muž;kromě toho i 8 občanů z města. Smrt sáhla tehdy i na lékaře a vojenského lékárníka obětí nákazy stal se také pardubský kaplan Jindřich Chmelíček, vojáky zaopatřující. V únoru zeslaboval se při vojsku počet morem zemřelých a dne 26. března byl poslední vojenský pohřeb na hřbitově Svatojanském. Důvod pro snížení počtu mrtvých hledati jest nejen v zeslabení rána morové, nýbrž také z postupného odchodu vojska ještě před počátkem jara ze zimního tábora pardubského do pole. Potom rozvíjel mor nákazu mezi obyvatelstvem v městě i v okolí. Své smutné dílo skončil teprv 27. července. Zdá se, že vedle úplavice byla tu morová rána jiná. K bližšímu ohledání jejímu slouží jen známky nepřímé. Zprávy matriční vypravují, že lidé zcela zdraví umírali, dotčeni jsouce morem náhle, někdy v půl hodině. Hojně zmíralo žebráků a dětí.“(26) Podobná situace panovala i na Hradecku, šířili se nemoce, vojáci svou neopatrností způsobili požár atd.
Na počátku roku 1758 se u Hradce Králové shromažďovala nová armáda pod velením hraběte Leopolda Dauna. Jelikož Fridrich II. se svými silami zamířil od Slezské Svídnice k Olomouci, přesunul se Laudon 18. dubna nejprve ke Skalici (nepříteli vstříc), poté ale do Častolovic a 11. května do Litomyšle. Zatím 30. června 1758 svedl Laudon vítěznou bitvu u Domašova. Fridrich II. odtáhl od Olomouce do Čech. Dne 7. července se za nimi vydala Daunova armáda. Prusům tak „… poskytla možnost celkem pohodlně se zmocnit zásob shromážděných v Litomyšli, které nedokázal slabý strážní oddíl plukovníka Zobela uhájit; jen malou část z nich dopravilo Německého (Havlíčkova) Brodu.“(27) Dne 11. července dorazila ustupující pruská vojska k Hradci Králové. Rakouské jednotky podmaršálka Bucowa ustoupily bez boje, protože selhala stavidla na Labi a Orlici a okolí města nemohlo být zaplaveno. Pruští vojáci se zásobovacími vozy postupovali po silnici od Vysokého Mýta, také směrem na Hradec králové. Rakouské vojsko pravděpodobně o síle pěti pluků přitáhlo směrem od Košumberka; Daunovo vojsko se nacházelo u Poličky, a obsadilo les u Ostřetína. Zahradilo cestu nepříteli, který tak byl odříznut od hlavních pruských sil. „Dvanáctého července 1758 se strhla v okolí Ostřetína bitva, během níž Prusové měli zapálit ves, a dát tak znamení pruskému vojsku v nedalekém Hradci Králové. Na druhý den – 13. července – dorazily na bojiště pruské posily a vytlačily rakouské jednotky z výšin u Horních Ředic, které předtím odsadili snad dokonce vojáci samotného generála Laudona.
Boje se odehrávaly i na Hořáneckém kopci. Podle záznamů Rakušané ustoupili až k borohrádeckým lesům, na náměstí v nedalekých Dašicích se mělo na pět set rakouských a pruských husarů rubat po pět hodin. Tam, kde dnes stojí obec Rovensko, býval v její blízkosti od 15. století rybník. V něm se mělo v bitvě na ředických a holických stráních utopit mnoho Prusů a voda zkazit tak, že ryby lekly. Rybník byl proto vypuštěn a na jeho místě je nyní bažantnice.
Mluví se o dvou místech, kde jsou padlí pochováni. První je na vrchu Chmelnice, jenž se nachází při výjezdu z obce na Vysoké Mýto. Na jeho temeni uprostřed luk stojí velký dřevěný kříž s několika stromy. Druhý hrob je na druhé straně bojiště u Horních Ředic asi osm kilometrů na západ. Označuje jej pískovcový pomníček s litinovým křížem. Paměti hovoří o tom, že jsou zde pohřbeni pruští vojáci.“ (28)
Vrchní velitel pruského vojska v Hradci Králové princ Mořic Anhalt – Dessau předložil městu tvrdé podmínky. „Žádal 60 000 porcí chleba, 40 000 zl. výpalného od duchovenstva, také plán města i s předměstími pro dislokaci svých vojáků. Ubytoval se v biskupské rezidenci a 10 batalionů rozložil po domech – vždy do tří jednu kompanii. Do koleje dal zad složit na 4 000 nemocných. Leželi prý všude po ambitech i půdách, jezuitům zůstaly volné jen sakristie a kaple sv. Josefa. Také do semináře umístili Prušáci asi 300 raněných a do katedrály sv. ducha zavřeli pod strážemi rakouské zajatce. Jednotliví sousedé dostali do svých domů po 40 – 50 vojácích, velmi hladových, jež musili živit nebo jim platit na stravu. Poněvadž stále přicházelo nové vojsko, mnozí sousedé raději uprchli. Generál Anhalt – Dessau dal pak svými vojáky prohledávat domy, zabíral všechnu mouku, obilí i potraviny vhodné pro vaření. Také chléb, víno, pivo a kořalku. Obsadil dále pivovary i sladovnu a pivo se vařilo jen pro vojsko. Jménem krále předložil pak generál Retzow ultimativní požadavek na zaplacení výpalného ve výši 50 000 tolarů od obce i kapituly a 100 000 od jezuitů.“(29) Městská rada s prosbami vzkázala, že tolik peněz nemůže sehnat. Prusové pak vyhrožovali, že město vypálí a vydrancují, pokud částka nebude v několika dnech složena. I tak už jejích pobyt začínal mít charakter drancování. Topili dřívím z předměstských chalup, prohledávali sklepy, vytrhávali podlahy, vyloupili radnici, zabavovali cínové i měděné nádobí, vyřezávali obrazy z rámů, brali knihy, roucha náboženských bratrstev …“(30)
Hlavní císařsko-královské síly zaujaly postavení jihozápadně od Hradce – u Dobřenic, Osic a Libčan, zatímco Laudon se přesunul do prostoru Opočna, odkud ohrožoval levé křídlo a týl pruské armády. Laudon velel asi jen 53 000 husarů a řadových i hraničářských pěšáků. Pruský král vyslal dvě početné kolony, složené z 25 pěších praporů, 30 husarských a 10 dragounských eskadron, celkem téměř 27 000 mužů. Do čela jedné z kolon se postavil sám Fridrich II. Ke srážce došlo 16. července jihovýchodně od Opočna, poté se Laudon s celkem nepatrnými ztrátami stáhl k Rychnovu nad Kněžnou.
Vrchní ředitel opočenského panství Herzig ve svých pamětech později zaznamenal: „Ledva generál Laudon ustoupil, vjeli hned pruští husaři jako vzteklice do Opočna, loupili a vyplundrovali všechno, nač jen mohli přijíti, takže strachem a hrůzou většina lidí utekla.V půl hodině potom přitáhly dva nebo tři prapory pěchoty a s nimi sám král; hned byl obsazen zámek a byty úředníků i městské domy. Prusové se zmocnili pivovaru, sklepů i všech komor a vůbec všechno, co je jim poněkud hodilo, mocí pobrali. Pacholci a jiná sběř loupili na všech stranách, takže nebylo koutku, který by nebyli prohledali a proslídili. Hned bylo vypsáno dodávání chleba a jiných potravin, že však ani toho, ani onoho nebylo, byli hned vysláni vojáci s lidmi, kteří, kdekoliv koho popadli, nutili ho,aby šel obilí sekati, mlátiti, mleti nebo péci chléb. To se dělo ve dne v noci, takže za těch osm dní, co nepřítel v Opočně dlel, sehnal 29 000 porcí chleba. Ostatní osení bylo od vojska, tábořícího mezi Opočnem a pohořím, úplně zkrmeno. Dobytek, s kterým se lidé utekli do lesů na míle daleko, husaři většinou vyslídili a přihnali. Co nepotřebovalo samo vojsko, rozložené kolem Opočna, bylo odehnáno dílem do Slezska, dílem k hlavní armádě.“ (31)
Maršál Daun rozložil své vojsko u Stěžer, Fridrich II. bydlil na Slezském Předměstí u pekaře Petružilky. Protože Prusům začínaly docházel potraviny, museli je dovážet ze Slezska. Konvoje potravin byly často přepadány císařskými, což jen vystupňovalo drancování v Hradci Králové a okolí. V červenci se Prusové začali stahovat do Slezska. Jako rukojmí s sebou vzali primase, purkmistra a jednoho jezuitu. Dne 26. července přepadli rakouští panduři Pražské předměstí a u sv. Petra ukořistili 2 děla. Hned po odchodu pruské armády vtáhli do města císařští. Další jednotky pak procházely v dalších dnech směrem na Jaroměř. Podmaršálek Daun postupoval za pruským vojskem a přesunul svoji armádu po pravém břehu Labe až k Nedělištím. Fridrich II. ustoupil k Náchodu, kde 30. července zaujal postavení u Velké Jesenice. Daun rozložil armádu na návrší západně od Jaroměře, hlavní stan se nacházel v Hoříněvsi. Za přispění Laudonových jednotek, které neustále znepokojovaly pruskou posádku v Novém Městě nad Metují, byla ohrožena obě křídla Fridrichova vojska. Daun se ani nyní neodhodlal k útoku. Až po obdržení dopisu od Marie Terezie, v němž ho panovnice vybízela k činům, postoupil na linii Čáslavky – Zaloňov. 4. srpna došlo ke srážce mezi Laudonovými a pruskými jednotkami u České Skalice. Prusové útok odrazili, pak ale ustupují přes Náchod, Polici nad Metují, Vernéřovice a Friedland ke Křesoboru (Krzeszów). Císařští je dál nepronásledovali.
Pardubice byly tentokrát pruské okupace ušetřeny. Přesto byl vchod do Zelené brány při průtahu pruských vojsk ucpán hnojem a sudy. Obavy z nebezpečí nedlouho poté zmírnila přítomnost Daunovy armády, která zde zřídila hlavní stan.
Situace na Pardubicku se opět zklidnila. Svědčí o tom i to, že „ … uprostřed válečných časů (roku 1761) navštívili Pardubice císařští manželé František I. a Marie Terezie. Svůj pobyt v zámku vyplnili zábavou na honech.“(32)
Hradec Králové zatím prožíval další z nepřímých válečných útrap. „V únoru 1759 vyvolalo rozruch v řadách krajského hejtmana, který nařídil strážím, aby zadržovaly muže vycházející po bohoslužbách z jezuitského kostela. Tímto podivným způsobem si chtěl na místě opatřit schopné rekruty. Zajistil takto na 150 osob, vyvolal ovšem paniku. Mnozí hledali azyl v koleji a jezuité dostali rozkaz, že jej nesmějí nikomu poskytnout.“(33)
V polovině dubna vytáhl Daun nepříteli v ústrety k Jaroměři a o rok později na jaře 1760 ležela v blízkosti Hradce rakouská armáda pod velením maršála Laudona. Z původních 15 000 se rozrostla na 50 000, a tak si měšťané oddechli, když se vojsko přesunulo do Slezska. Rakušané zvítězili u Landshutu, dobyli kladskou pevnost, v říjnu obsadila ruská spojenecká vojka Berlín, císařští se zmocnili Svídnice; do Hradce byli přiváženi zajatci.
Zvrat nastal r. 1762, když zemřela carevna Alžběta. Petr III. přešel na stranu Fridricha II. Francie vyčerpaná boji s Anglií neměla zájem na další vojenské podpoře Marie Terezie. Aliance se rozpadla.
Válka opět zavítala do východních Čech. Kozáci, vyslaní na pomoc pruskému králi, vydrancovali kraj při horním Labi a objevili se dokonce i u Jaroměře. „Hradecký velitel, plukovník Weis, neodvážil se proti nim hájiti města. Nedbaje nabídky hejtmana Klause z pluku Bethlenova, jenž tehdy sbíral nováčky po okolí, vyvedl časně z rána dne 11. července posádku 500 mužů z Hradce a skryl se v Pardubicích. Zde dočekal se bezpečí, ježto kozáci, nasytivše se zloupením měst a okolí hradeckého, na jižnější místa již nevstoupili.“(34) Podle očitých svědků nešlo prý o skutečné kozáky, ale o Prusy, kteří měli „nalepeny falešné vousy a záměrně se chovali jako opilí divoši. Purkmistra a několik radních, kteří se je pokoušeli uchlácholit, obrali hned o hodinky, odpárali jim stříbrné přezky ze šatů i střevíců, chytali každého, kdo se objevil na ulici, a bili ho karabáčem. Násilím vylamovali dveře krámů i domů, sekali do nábytku, všude vymáhali peníze a zřejmě postupovali podle předem připraveného plánu. Věděli např., kde bydlí bohatší sousedé a řídili se podle jakýchsi seznamů. Děkana Saxe oloupili o peníze i stříbro a natolik přestrašili hrozbami bitím, že – ač stařec vysokého věku – uprchl přes šance do Sezemic. Jinak požadovali různé částky jako výpalné, oheň však stejně plánovitě zakládali na několika místech. pod hrozbami tělesného násilí utekli posléze sám purkmistr i radní a teprve po dvou hodinách řádění tito podivní jezdci ujeli. Zbytky obyvatel, převážně starší lidé, se klamně domnívali, že tím již nesnáze skončily. Odpoledne se však začaly objevovat ohně založené na několika místech. Pomáhal jim silný severozápadní vítr a naprostý nedostatek lidu, který by hasil. Následky toho se ukázaly jako katastrofální. Shořela souvislá část první čtvrti od koleje až po Slezskou bránu a kostelem P. Marie, jehož obě věže se zřítily a zdivo jedné z nich prorazilo chrámovou klenbu. Ve třetí čtvrti, zv. Velká podsíň, až k poslednímu domu řečenému Na schůdkách u Plátenického rynečku, shořelo celkem 160 domů ve městě a 30 na předměstí u sv. Antonína, kde oheň spálil střechu i věže kostela. Dále tu padly za oběť plamenům domky až k Orlici. Ve vnitřním městě zůstala nedotčena jen západní část první čtvrti od internátu ke sv. Duchu, radnice a ulice za ní, Plátenický plácek, okolí Pražské brány, solnice, Starý hrad a biskupský seminář se sv. Janem. Celkovou škodu odhadovali na půl miliónu zlatých. Někteří sousedé se na děsivé divadlo dívali s kopce sv. Jana, ale stejně jako ti, co prchli dále a viděli jen záři, si vůbec netroufli se vrátit. Hradec prý hořel a doutnal dva dny, někde prohořelo vše až do sklepů.“(35)
Severovýchod země měl být navždy ochráněn proti Prusům pevnostmi, které byly stavěny od roku 1766 do 1789 v Hradci Králové o od roku 1780 do roku 1787 v Josefově. Rychlý vývoj ve vojenství způsobil, že válka v r. 1866 si těchto „překážek“ nemusela všímat.

Královéhradecký pěší pluk č. 18 za slezských válek a války sedmileté

Nedlouho po nástupu Marie Terezie na trůn obsadil Fridrich II. Slezsko. Třetí prapor královéhradeckého pěšího pluku byl roku 1741 posádkou v Praze. Poté, co se město vzdalo 26. listopadu 1741 do rukou Francouzů a Bavorů – spojenců Fridricha II., dostal se tento prapor do zajetí. První dva prapory stály u Jindřichova Hradce a v prosinci se účastnily dobývání Písku. Pod novým majitelem Marschallem auf Burgholzhausen (bývalý majitel maršál von Seckendorff vstoupil do služeb bavorského kurfiřta a císaře Karla VII., který byl protivníkem Marie Terezie) utrpěl regiment 17. května 1742 velké ztráty v boji u Čáslavi. Na bojišti byl zraněn i nový majitel. Po uzavření míru s Pruskem se regiment zapojil do obléhání Francouzi okupované Prahy.
Roku prošel regiment Bavorskem, vrátil se do Čech a následující rok operoval v Horní Falci. Třetí fysilírský prapor zde padl do francouzského zajetí, první dva prapory bojovali v neúspěšné bitvě u Hohenfriedbergu a utrpěly zde velké ztráty. Zbytky regimentu se pak účastnily bitvy u Sorru. Maršál Burgholzhausen „přišel v boji o kus lebky, který mu šikovný lékař nahradil stříbrným plátkem, Jako „bolestné“ obdržel hodnost zástupce polního maršála.“(36) Ve válce s Francií pokračoval pluk v Itálii, protože 25. prosince byl vyhlášen mír v Drážďanech.
Sedmiletá válka přivedla regiment zpět do Čech. Jedna rota granátníků se účastnila bitvy u Lovosic 1. října 1756, zatímco většina regimentu stála u Orlice poblíž Hradce Králové, třetí prapor byl v Olomouci. 6. května 1757 zasáhly dva prapory a rota granátníků do bitvy u Štěrbohol a po ústupu do hlavního města bránily obleženou Prahu v prostoru Žitné brány na Novém Městě. Jeden kapitán a asi 56 vojáků uprchlo od Štěrbohol k Daunově armádě a zúčastnilo se vítězné bitvy u Kolína. Třetí fysilírský prapor pomáhal následujícího roku při obraně Olomouce, za což byl majitel regimentu povýšen do hodnosti polního maršála a vyznamenán velkokřížem Marie Terezie.
Roku 1759 se regiment účastnil největšího počtu bojových akcí: u Dvorů a Aše, u Míšně a Pretsche, u Maxen. V následujícím roce bojovali u Landshutu (20. června) a 18 srpna u Lehnice pod velením polního zbrojmistra Gideona Laudona. V bitvě u Lehnice se šikovatel Grimmer zmocnil pruského jezdeckého praporu, který pak byl umístěn v děkanském chrámu v Jičíně. Poslední akcí pluku v období sedmileté války bylo obléhání Svídnice roku 1762.

Poznámky:

1. Matějka, J.: Pověsti z okolí Černožic. Černožice nad Labem 1997. s. 7 – 8.
2. Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem I. 2. Pardubice 1923. s 153 – 154.
3. Mikulka, J.:Dějiny Hradce Králové II./2. Hradec Králové 1995. s. 178.
4. Sakař, J.: c.d., s. 154.
5. Tamtéž, s. 154.
6. Mikulka, J.: c.d., s. 178.
7. Tamtéž, s. 179.
8. Sakař, J.: c.d., s. 155 – 156.
9. Vyučování bylo ve válečných letech přerušeno ještě mnohokrát. Např. hned 18. 8., kdy bylo v semináři uloženo 1 550 raněných, po dvou dnech byly prostory opět uvolněny. – Mikulka, J.:c.d., s. 180.
10. Věhlas získal v bitvě u Chotusic.
11. Mikulka, J.:c.d., s. 180.
12. Tamtéž, s. 180 – 181.
13. Tamtéž, s. 181.
14. Letošníková Ludiše – Herčík Josef: Zbraně šerm a mečíři. Praha 1983. s 282 – 283.
15. Sakař, J.: c.d. s. 158 – 159. ; Josef Sakař čerpá informace pro toto období zejména ze zápisů syndika Lenečka.
16. Mikulka, J.:c.d., s.182.
17. Tamtéž, s. 182.
18. Tamtéž, s.182.
19. Jednalo se o pluky: Daun, Harrach, Palfy, Schönberg, Grünicota, Kassel, Birkenfeld, Prulli, Bayreuth, Pillberg, Vetessi …
20. Mikulka, J.:c.d., s. 183.
21. Škody byly nahrazeny až 1766, a to sotva z poloviny. – Tamtéž, s. 183.
22. Např. v létě 1949 – Tamtéž, s. 183.
23. Poté, co 1. října Prusové zvítězili u Lovosic
24. Sakař, J.: c.d., s. 163. – zápisy matriční na Pardubickém děkanství
25. Bitvy u Kolína se měly, mezi záložními sbory ve druhém sledu, účastnit i 2 pěší prapory a dvě roty granátníků pluku hraběte de Salm. Této části zálohy velel podmaršálek Wied. Bitva se však neodehrávala podle původního úmyslu obou vojevůdců a obě strany musely své síly přeskupit. Wiedova divize a spolu s ní královéhradecký pluk de Salm se tedy dostává hned na začátku boje do prvního sledu na Křečhořském vrchu. Po bitvě bylo do Hradce přivedeno 6 000 pruských zajatců pod dozorem císařských pandurů Mikulka, J.:c.d., s. 184.
26. Sakař, J.: c.d., s. 164. Sakař – Pardubská matrika mrtvých
27. (D 69)
28. Bitva u Ostřetína a Horních Ředic – Připomenutí dvoudenní bitvy mezi rakouskými a pruskými vojsky, ke které došlo 12. a 13. července 1758, a jež téměř upadla do zapomnění. 1998. (informační leták k akci); autor čerpal z blíže neuvedených dobových záznamů a kronik
29. Mikulka, J.:c.d., s. 186.
30. Tamtéž, s. 187. – v oblecích z přešitých rouch chodily děti vojáků
31. Romaňák,A. – Bělina,P. – Andrle,P.: Olomouc – Domašov 1758. Praha 1998. s. 69 – 70.
32. Sakař, J.: c.d., s. 167.
33. Mikulka, J.:c.d., s. 187.
34. Sakař, J.: c.d., s. 167.
35. Mikulka, J.:c.d., s. 189.
36. Havel, P.: Z dějin královéhradeckého pěšího pluku č. 18. Hradec Králové 1994. s. 6.

Seznam použité literatury:
Bitva u Ostřetína a Horních Ředic – Připomenutí dvoudenní bitvy mezi rakouskými a pruskými vojsky, ke které došlo 12. a 13. července 1758, a jež téměř upadla do zapomnění. 1998. (informační leták k akci)
Frajdl, J. – Zikmunda, V.: Listy z dějin východních Čech. Havlíčkův Brod 1965.
Havel, P.: Z dějin královéhradeckého pěšího pluku č. 18. Hradec Králové 1994
Romaňák,A. – Bělina,P. – Andrle,P.: Olomouc – Domašov 1758. Praha 1998.
Sakař, J.: Dějiny Pardubic nad Labem I. 2. Pardubice 1923.