ŽIVOT VOJÁKA ZA SEDMILETÉ VÁLKY

Home / ČLÁNKY / ŽIVOT VOJÁKA ZA SEDMILETÉ VÁLKY
ŽIVOT VOJÁKA ZA SEDMILETÉ VÁLKY

Najít autentické životní paměti vojáka ze Sedmileté války není snadné. Jistě, vzpomínek šlechticů, generálů a maršálů bychom pár našli, ale ti nemuseli snášet útrapy vojenského tažení či stát v první řadě během bitvy. Jen občas mezi nimi prosvítají nezvyklé osudy výjimečných válečníků, jakým byl například Laudon. Který se ještě jako obyčejný důstojník v prvních letech války dlouhé dny schovával v lesích kolem Milešovky a neobvykle účinně odsud přepadal pruské zásobovací konvoje.
My si jako našeho průvodce zvolíme u nás málo známou osobu – jistého Ulricha Bärkera. Byl to Švýcar, který bojoval v řadách pruské armády, ale jeho osudy mají přímou souvislost s Čechami a českými dějinami. Není to dost možná archetyp statečného a neohroženého hrdiny, jaké známe z románů, ale o to snad lépe. I takový byl život válečníka během Sedmileté války. Podívejme se alespoň zběžně na jeho osudy, které nám zanechal ve svých pamětech „Der arme Mann im Tockenburg“.
V povědomí o té době bývá zakořeněna představa násilného či podloudného verbíře, který v krčmě opíjí mladíky, aby ve značně podroušeném stavu souhlasili se vstupem do armády. Častý je také obraz vrchnostenského správce, který nechává nepohodlné chasníky odvádět do vojska. Takových případů jistě nebylo málo, ale lidé do armády mnohdy vstupovali také dobrovolně. Skýtala vzrušení, možnost cestovat a přijít si na tučnou kořist. Nemálo lidí však do armády vstupovalo, jelikož jim nabízela ošacení, ubytování a relativně pravidelné jídlo. A toho se v 18. století ledaskomu nedostávalo. Ulrich Bärker takovým ale nebyl. Způsob jeho vstupu do armády byl mnohem pozoruhodnější.
Bärker právě cestoval mimo Švýcarsko a sháněl možnost přivýdělku. S velkou radostí proto přijal službu jako lokaj u jistého pruského poručíka jménem Marconiho. Jako jeho služebník s ním pak cestoval přes celé Německo až do Pruska. Teprve v Berlíně se dozvěděl, že jeho osud a postavení je zcela jiné, než si myslel. „Zavedli mně do jednoho domu, tam za mnou přišel jistý voják, Christian Zittermann, a vzal mně sebou do své světnice, kde už čekali další dva synové Martovi . Řekl jsem jim, že jsem ze Švýcar a že jsem lokaj Jeho Excelence lajtnanta Markoniho a zda nevědí, jestli je můj pán již v Berlíně. Tehdy se ti chlapi začali velmi smát. (….) Byli jsme sotva hotovi, když do místnosti vstoupil další muž, na němž bylo hned poznat, že je něco více než jen prostý vojín. Byl to feldvébl. Přes ruku nesl uniformu, kterou položil na stůl. K ní přiložil ještě šest grošů a řekl: „To je pro tebe, synku. Za chvilku ti ještě přinesu komisárek.“ Až tehdy milý Ulrich zjistil, že byl naverbován do pruské armády a ani o tom nevěděl. Byl možná trochu mladý a naivní, jelikož si šel okamžitě stěžovat svému nadřízenému, že byl naverbován podvodem. Netřeba asi zdůrazňovat, jak pochodil.
Za pár týdnů se Bärker s vojenským životem sžil. Aby vyšel se svým nuzným žoldem, prodal své lokajské oblečení a koupil si vojenský kufr na soukromé věci. Naučil se pochodovat a zacházet se zbraní. Život vojáka v době míru nebyl zase tak náročný. Jak vzpomíná, vojáci si přivydělávali nakládáním lodí na řece nebo provozovali řemeslo v kasárnách. Na strážnici se hrálo v kostky, kouřilo a dokonce i četlo. Záhy mu však začal tuhý vojenský dril pod přísným dozorem nadřízených. Jak praví staré vojenské přísloví z té doby. „Voják se má bát nadřízeného více než nepřítele!“ A pruská armáda dokázala být v tomto ohledu velmi důsledná.
Téměř každý den museli vojáci nastoupit na pravidelná pětihodinová cvičení. Velmi se dbalo na čistotu a vzezření vojáka. Navíc uniforma té doby nevynikala praktičností. Vše bylo vypasované a těsné. Voják měl v poli pochodovat se vztyčenou postavou a propnutými koleny. Ostatní pohyby byly nepotřebné, takže ani uniforma je příliš nepodporovala. „Často jsme museli celých pět hodin v uniformě svázáni jako sešroubovaní mašírovat křížem krážem a nepřetržitě provádět bleskurychlé cviky se zbraní. A to vše za neustálého řevu důstojníka, který před námi stál s napřaženou holí. Po takovém zacházení by byl i ten nejsilnější chlap napůl zchromlý a ten nejtrpělivější by běsnil. K smrti unavení jsme se vraceli do kvartýru a ještě museli vyčistit své svršky, neboť naše uniformy byly kromě modrého kabátu celé bílé. Zbraň, patrontaška, přezky, každý knoflík na uniformě se musel lesknout jako zrcadlo. Našla-li se na nich jen jediná nečistota, nebo nebyly-li vlasy řádně zapleteny, byl takový, který takto přišel na seřadiště, přivítán hrubým výpraskem. Mezitím jsem krvavě zchudnul. Co jsem ještě měl, jsem vše rozprodal, a nyní jsem žil o chlebu a vodě.“
Život vojáka v míru mnoho možností na zbohatnutí nenabízel. To spíše během válečného tažení na nepřátelském území se dalo ledascos stržit. A jako na zavolanou právě jedna jen několik týdnů po Bärkerově nástupu do armády vypukla. Byla to právě Sedmiletá válka.
Nicméně novopečený voják Bärker nadšením po boji příliš nehýřil. Když s velkou a obávanou armádou Friedricha Velikého vyrážel z Berlína do války, popisoval to mnohem méně heroicky. „Každý by ověšen jako osel. Zaprvé byl opásán šavlí, dále měl přes rameno patrontašku s řemenem pět palců širokým, přes druhé rameno viselo tele se zabalenými osobními věcmi a plátěná taška na chleba a další jídlo. Kromě toho musel každý nést část táborového vybavení – láhev, kotel, háky a tak dále, vše na řemenech. Pak teprve přišla puška na řemenu. To vše kolem sebe pětkrát křížem opásáno, že zpočátku každý věřil, že se musí udusit. K tomu ještě těsná uniforma a strašné vedro, takže jsem si připadal, jako bych chodil po rozpáleném uhlí. Když jsem si chtěl provětrat uniformu na prsou, vycházela z ní pára jako z kotle. Sotva jsem měl suchý záhyb na těle a neustále trpěl žízní.“
Čekal ho pochod na jih dlouhý téměř 300 km. Friedrich tehdy započal Sedmiletou válku tak, že bez vyhlášení války zaútočil na Sasko. Když 29. srpna 1756 překročil jeho hranice, byl Bärker u toho. Byl stejně tak u toho, když byla 10. září celá nepřipravená saská armáda obklíčena u Pirny. Jako jeden z desetitisíců obyčejných vojáků pruské armády vtrhl od severu do Čech, do království Marie Terezie. Poprvé a naposled tehdy navštívil Ústí nad Labem – jako pruský dobyvatel. Jeho vojenská kariéra se však pomalu blížila k vrcholu. Dne 1. října 1756 stanul na úpatí pro něj tehdy neznámého kopce (Lovoše) a hleděl do údolí na malé městečko Lovosice.
Přeskočme nyní od tohoto nejposlednějšího vojáka pruské armády ke světovým dějinám. Když Friedrich Veliký zaútočil na Sasko, dostal rakouský vrchní velitel maršál Browne od Marie Terezie rozkaz vyrazit a saskou armádu zachránit. Prusové proto nechali část své armády hlídat obklíčené Sasy a hlavní síly vrhly do Čech. Browne tak musel změnit své úmysly a rozhodl se Friedricha zastavit v otevřené bitvě. Když se tak pruská armáda čítající 28.000 mužů protáhla pohraničními horami a stanula na úpatí Lovoše, uviděla pod sebou mezi Lovosicemi a Sulejovicemi připravenou třicetitisícovou rakouskou armádu. Za pár hodin bude na obou stranách asi 5.000 z nich mrtvých a raněných. Vraťme se ale zpět Ulrichovi Bärkerovi, který nyní stojí v řadách pruského pěšího pluku Itzenplitz.
„V šest hodin ráno již hřměla kanonáda z našich předsunutých postavení a z císařských baterií tak silně, že kule pronikaly až k našemu regimentu. Dosud jsem měl stále naději, že bych mohl před bitvou utéct, ale nyní jsem neviděl žádnou skulinu ani před ani za sebou, napravo ani nalevo. Mezitím jsme pochodovali stále vpřed. Tehdy mně má odvaha spadla do kalhot. Maje kámen v žaludku, chtělo se mně se někam ztratit. A takový strach ba smrtelnou bledost viděl jsem záhy na všech tvářích. Lahvičky s kořalkou (jakou má každý voják) letěli v dešti kulí k ústům a většina vypila své skromné zásoby až do dna. Kusy železa nám létali nad hlavou. Každou chvíli koule dopadla do země před nebo za námi a vyhodila vysoko do vzduchu kamení a hlínu. Každou chvíli dopadla mezi nás a vytrhávala nám lidi z řad, jako by to byly snopy slámy. Již mně nebylo tak úzko jako zpočátku, i když po obou stranách kolem mně padali muži a pole bylo poseto mrtvými a raněnými.“
Bärker se také zúčastnil legendárních bojů o samotný kopec Lovoš, o který se sváděly krvavé boje několik hodin. „Nyní začala krvavá lázeň, když se snažili dostat pandury z remízků. Naše přední jednotky zle trpěly, než se všichni vyšplhali na vrchol. Museli jsme klopýtat přes hromady mrtvých a raněných. Pak to šlo ráz na ráz, Panduři mazali z kopce dolů do údolí. Naši rodilí Prusové je pronásledovali jako fúrie. Já sám jsem byl jako v horečkách, neuvědomoval jsem si strach ani hrůzu. Vypálil jsem všech svých 60 patron, až se mně flinta téměř roztavila, a já ji musel táhnout za řemen. Ovšem nevěřím, že bych trefil živou duši, neboť všechno šlo do vzduchu. Na rovině u řeky před městečkem se nám panduři znovu statečně postavili, takže mnozí kolem mně se ještě zakousli do trávy. Prusové a panduři leželi všude kolem mně. A kde se ti druzí ještě hýbali, dostali ránu pažbou do hlavy nebo je probodli bajonetem.“
V tu chvíli se Bärker rozhodl, že má kariéry vojáka dost a odhodlal se zběhnout. Nebylo to nic neobvyklého. Během větších bitev dezertovaly až tisíce mužů z obou válčících stran a u Lovosic to nebylo jiné. Navíc se mu nyní z Lovoše otvíral strašlivý pohled. V údolí se stále srážely hlavní síly obou armád, svahy kopce byly posety mrtvými a pod ním v Lovosicích probíhaly boje dům od domu. Prusové vzteklí, že nemohou obránce vypudit, přitáhly k městečku dělostřelectvo a celé jej i s obránci rozstříleli a nechali shořet. Na to vše nyní hleděl Ulrich jako v apokalyptickém snu. „Stál jsem mezi zídkami na svahu a v tu chvíli jsem měl trochu času se rozhlédnout. Či spíše můj anděl strážný se rozhodl dopomoci mně k útěku. Rozhlédl jsem se proto kolem. Přede mnou byl všude jen oheň, dým a kouř. Za mnou se blížily další jednotky pronásledující nepřítele, napravo dvě velké armády v plné bitevní sestavě. Po levé ruce jsem viděl vinice, křoví a remízky, sem a tam jednotlivé postavy – Prusy, pandury či husary. Přičemž více jich bylo mrtvých a raněných než živých. Na této straně byla moje šance. Dole u řeky se schovávala skupinka císařských vojáků, kteří sem utekli před bitvou. Jak jsem běžel kolem, třikrát na mě vystřelili. Já jsem toho však nedbal a dal jim znamení kloboukem. Pak už na mě nestříleli. Rozhodl jsem se vydat k nim.“
Tak skončilo vojenské putování Ulricha Bärkera, které započal jako zverbovaný v jižním Německu, pokračoval jako pěšák přes Prusko a Sasko až pod Lovoš u Malých Žernosek, kde se stal pruským dezertérem a v zápětí rakouským zajatcem. Po propuštění se Ulrich vrátil do rodné vlasti a už nikdy se vojákem nestal.
Jeho příběh asi nepatří mezi nejhrdinnější a asi jej nemůžeme hodnotit jako typický osud vojáka poloviny 18. století. Nicméně i jeho osud nám pomáhá poznat tehdejší neklidnou dobu a život tehdejšího vojáka. Vojáka Sedmileté války, jehož úděl asi nejlépe charakterizoval Bärkerův kamarád, když spolu sloužili v kasárnách v Berlíně: „My, zavržení a zaprodaní psi, jsme odsouzeni k tomu, bychom v míru jen pucovali mundůry a ve válce zemřeli smrtelnou ranou.“